Stejně tak jako v jiných případech je jasné, že to, co máme na úrovni státu zpracováno teoreticky – a často velmi dobře – vůbec neodpovídá realitě ve školách.

Včera jsem se zúčastnila konference od společnosti SOFA – Vztahy základ života. Konference jako taková byla velmi dobře zorganizovaná, měla zařazené skvělé drobnosti v podobě energického Karla Straky, jednotlivé prezentace byly obsahově provázané, jednu z nich doplňovaly studentky čtením reálných výpovědí dětí. Všechno na české konferenční poměry opravdu dobře nachystané i kvalitně prezentované.

Přesto ve mně zůstává stejně tak jako po jiných podobných akcích jako nejsilnější pocit: co to tady proboha řešíme? Opravdu si budeme celý den povídat o tom, že se mají děti ve škole cítit dobře?

Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, platný od roku 2005 (!), říká:
„Vzdělávání má vést žáky k tomu, aby se učili vnímat a chápat realitu, rozvíjet své myšlení, schopnost poznávat, tvořit a jednat, poznávat vlastní možnosti i limity a odpovědně rozhodovat o svém životě.“ A také: „Školní prostředí má být bezpečné, otevřené a podnětné, založené na vzájemné úctě a spolupráci.“
Úmluva o právech dítěte, kterou Česká republika ratifikovala již v roce 1991, tedy téměř před 25 lety, stanoví v článku 28, že „státy uznávají právo dítěte na vzdělání“, a v článku 29 upřesňuje, že vzdělávání má směřovat k „rozvoji osobnosti dítěte, jeho talentů a duševních i tělesných schopností v jejich největší možné míře“ a k „přípravě dítěte na zodpovědný život ve svobodné společnosti, v duchu porozumění, míru, tolerance, rovnosti pohlaví a přátelství mezi všemi národy a skupinami osob“.

A přesto teď, v roce 2025, ještě řešíme, zda se shodneme na tom, že základní předpoklad dobré školy je ten, že ti, kteří v ní pracují, mají k dětem úctu, chovají se profesionálně, sami se dále vzdělávají a pracují na svém osobnostním růstu. A soudě podle dotazů a komentářů z publika, i podle částí jednotlivých prezentací, které na konferenci zazněly, se na tom prostě ve většině českých škol neshodneme.

Etický a kompetenční rámec Velana či Velanky (= pedagoga či pedagožky), kteří působí v naší škole, zahrnuje mimo jiné schopnost reflektovat sebe i svou práci, spolupracovat, komunikovat s respektem a jednat s lidskostí. Velan/Velanka pečuje o vztahy a ví, že kvalita vzdělávání začíná u vztahu mezi lidmi – ne u metod, osnov nebo testů. Když se nás zájemci o zápis či přestup dětí z řad rodičů na dnech otevřených dveří ptají, v čem jsou tato slova ve Vele jiná než ta, která mají na svém webu nebo ve svém Školním vzdělávacím programu snad všechny školy v České republice, bez rozdílu, zda veřejné či soukromé, odpovídám, že rozdíl je v tom, že to, co máme na papíře i reálně děláme.

Kompetenční rámec definovaný ze strany MŠMT konečně reflektuje to, co by mělo být už dávno samozřejmé: že učitelství je profese založená na sebereflexi, spolupráci, empatii, etice a porozumění. Tyto dovednosti ale bohužel často nemají „zasloužilí“ a někdy ani „oblíbení“ páni učitelé a paní učitelky.

Přesto se i nadále ocitáme v paradoxní situaci. Máme dokumenty, které by v jiném systému znamenaly revoluci. Máme rámce, strategie, standardy. A přesto řešíme zcela základní věci – že se děti mají ve škole cítit bezpečně. Že když na ně dospělí nekřičí, mají menší stres a lépe se učí. Že spolupráce napříč ročníky může zlepšit klima ve škole. Opravdu si o tom musíme povídat v roce 2025? A opravdu je v pořádku mít ještě pořád absolventy pedagogických fakult, kteří s tímto nesouzní a není to jejich bytostnou podstatou?

Velmi děkuji všem, kteří se v této neveselé české realitě škol každodenně pohybují a už jenom tím, že děti zdraví, nedejbože o ně projevují opravdový zájem, přispívají k lepšímu klimatu. To, že si něco takového musíme říkat na konferencích, není odrazem dětí, které ve školách vzděláváme, ale nemalé části dospělých, kteří v nich působí – a už dávno by neměli. A také rodičů, kteří zastaralý, svrchovaný, direktivní, frontální, ponižující, zastrašující a často ohrožující způsob jednání dospělých vůči dětem nadále tolerují a děti do tohoto prostředí každý den posílají.

Velmi děkuji těm rodičům, kteří se proti takové praxi ozývají. Kteří upozorňují vedení škol a zřizovatele na vážné potíže se šikanou či nevhodné chování ze strany dospělých. A děkuji také těm, kteří chtějí své děti připravovat na současný svět – s jeho tématy, jako je gender, klimatická krize, duševní zdraví či rovnost šancí – místo toho, aby je zametali pod koberec. Protože vnímají, že to všechno bude i jejich budoucnost.

Znovu opakuji, že jednotlivé příklady a zkušenosti ze škol, které na konferenci zazněly, byly dobré. Ukazovaly jasné příklady, jak s dětmi i učiteli pracovat, přinášelo je osvícené vedení škol a pokrokoví členové týmů. Prezentované výstupy dětí mě bavily a materiály SOFA čtu s pokorou a vděčností k tomu, jaký dopad do českého školství mají.

To, co píšu, není kritikou samotné akce. Je to povzdech nad tím, z jak hlubokého bahna se české školství – a vlastně i česká dospělá společnost – musí dostat, abychom vůbec mohli začít řešit něco jako individualizaci, diferenciaci nebo kompetence, které jedině mohou přinést pokrok pro každé jednotlivé dítě.