Reakce na článek HN.

Titulek tohoto článku je naprosto zavádějící. Tato debata už byla poměrně dobře, minimálně pro teď, ukončena odborným týmem kolem Strategie 2030+. Ne že by se všichni shodli, ale ze strany státu už byla celkem jasně daná výchozí pozice do další modernizace našich škol.

Text konstatuje “fakta”, která ale opět ukazují na neporozumění oboru. Ano, existuje teorie („Minimal guidance during instruction“ – Kirschner, Sweller, Clark, 2006), která upozorňuje, že zcela nevedené a minimálně strukturované učení je pro mnoho dětí neefektivní. To je ale extrémní podoba výuky – typu „běžte si něco zjistit“ – a nesouvisí s dobře vedenou badatelskou ani projektovou výukou, které mají jasný cíl, strukturu, podporu a řízení učitele.

Kognitivní psychologie říká, že když nemají děti žádné schéma k určitému tématu, učení je neefektivní. Ale z toho neplyne, že badatelská výuka je nefunkční, nebo že funguje jen pro děti, které mají velké znalosti. Plyne z toho, že badatelská výuka má mít cíle, strukturu.

Ano, špatně vedené skupiny mají riziko, že se slabší žáci ztratí a silnější nudí. Ale to platí pouze za určitých okolností (úkoly nejsou promyšlené, učitel nepracuje s reflexí, nejsou nastavené cíle). Opět: neznamená to, že badatelská nebo projektová výuka je neefektivní. Znamená to, že když se dělá špatně, tak nefunguje. Jenže to ani frontálka.
V kvalitní projektové / badatelské výuce se tato rizika eliminují čistě z jejich samotné podstaty. Výzkumy už mnohokrát potvrdily, že pokud je projektová/badatelská výuka strukturovaná, může být velmi efektivní i pro slabší žáky.

Problém není metoda, ale její provedení. Takhle korektně ale pan Bobek neargumentuje.

Navíc: pan Bobek u zmiňovaných “slabších dětí” cílí především na znalosti. Ne na kompetence. A potom ano, explicitní výuka může být rychlejší předáním právě faktů, snáze se měří a hlavně – o hodně lépe se z pozice učitele kontroluje. Ale: neznamená to, že je proto efektivnější. Že dětem nabízí to, co má být cílem vzdělávání i podle současného RVP, natožpak podle toho revidovaného. Explicitní výuka sama o sobě prostě nestačí k rozvoji celého spektra kompetencí.

Dobře umět fakta jako hlavní cíl vzdělávání je naprosto neslučitelný s tím, co dnes děti i dospělí potřebují.

Pokud by škola používala převážně explicitní výuku, pokud se mám držet termínu pana Bobka, nastává to, čeho se bojí OECD, EU a celá řada odborníků. Protože úplně zbytečně devastujeme další generace, přesto, že už máme daty podložená fakta, kterými se můžeme řídit – a tedy upřednostnit jiné formy vzdělávání.
Pokud by škola používala převážně explicitní výuku, děti sice budou něco vědět, ale nebudou to umět použít, nebudou umět pracovat s chybou a už vůbec ne s druhými dětmi/dospělými, nebudou schopné sebeřízeného / celoživotního vzdělávání, nebudou kreativní, tvořiví, nebudou hledat vlastní, nová neotřelá řešení pro výzvy, které je i nás v budoucnu čekají. Takoví dospělí jsou pak zranitelní jak v osobním životě, tak na trhu práce. Takto pojatá škola jim tedy neslouží vůbec dobře.

Data ze Švédska, Skotska, Finska opakovaně prokazují, že děti mají vysoké kompetence, dobré duševní zdraví, do školy se těší mnohem víc než české děti, mají dobré sociální dovednosti, funkční vztahy s dalšími dětmi a zároveň se nekoná žádná katastrofa v oblasti znalostí, gramotností. Švédsko sice pokleslo ve výsledcích v určitých letech (2012-2015), ale ten nesouvisel s projektovou nebo badatelskou výukou.

Používat termín “šťastných blbců” jako argumentaci proti alespoň trochu moderním formám výuky je dezinterpretace výzkumů i dat. To, že se škola zaměřuje na wellbeing, neznamená, že její žáci nedosahují špatných výsledků v testech. Znamená to, že si škola dětí váží, že se zajímá o jejich duševní zdraví a tvoří vhodné podmínky pro učení, i faktů. Které je pak výrazně efektivnější.

Znalosti si dnes děti i dospělí mohou doplnit rychleji než kdykoliv jindy v historii. Kompetence takto snadno doplnit nelze. Pokud neumím vyjmenovat zpaměti periodickou tabulku nebo data desítek bitev, neznamená to, že jsem hloupější. Znamená to, že možná místo toho, abych správně odpovídala, hledám správné otázky, nebojím se říct svůj názor, dokáži fungovat v týmu, mám vztah k sobě i druhým. Jsem tak mnohem konkurenceschopnější i jako dospělý, rozhodně ne hloupější.

Žádný spor “znalosti” versus “dovednosti”, resp. tradiční versus moderní výuka by neexistoval, pokud by sami přívrženci té znalostní, tradiční cesty nebyli důkazem toho, že nefunguje. Těžko vést debatu s někým, kdo dezinterpretuje fakta, vybírá si pouze vědecké teorie, které se hodí jako podpora jednoho názoru.

Snad žádná z “kompetenčních” škol se nezříká znalostí. Zatímco řada těch tradičních, znalostních, se zříká dovedností.