Má je to bavit?

Asi nejrozšířenější mýlka spojená s tím, že děti má škola bavit, je spojená s představou, že učitel je ten, který má učivo podávat tak, aby to děti bavilo. Má mít kostým, vymyšlenou celoroční hru, systém smajlíků a bodů tak, aby děti neustále zabavoval a při tom jim, ideálně nenápadně předával poznatky.

Takovou vizi Vela nesdílí, ba naopak je silně proti ní. Děti se učí z podstaty toho, že je nové znalosti a dovednosti zajímají, posouvají dál. Dělat jim z učení zábavu, maskovat to, že učení je někdy náročné, někdy nezábavné, někdy pomalé, není cesta k celoživotnímu učení.

Cílem Vely je ponechat vzdělávání dětí v jejich rukou, podpořit je ve vlastní cestě a být podporou a rádcem tam, kde je to z pozice zkušenější a kvalifikovaných odborníků potřeba. Z naší zkušenosti děti baví učení, které jim dává smysl.

Jak je to s učebnicemi?

Použití učebnic pro výuku na základních školách není povinné. Školy využívají učebnice proto, že je to jednoduché, srozumitelné, je to zvyklost a užitečný nástroj kontroly na trase ředitel – učitel – dítě – rodič. Učebnice se pak sama o sobě stává rámcem toho, co, jak a kdy se učí všechny děti ve třídě. A s tím lidé pracující ve Vele nesouzní.

Učebnice tvoří autoři, kteří rozhodují, co v nich bude. Učebnice mají na první pohled status závazné knihy, působí, jako by někde někdo přesně věděl, co je důležité se učit a jak. Jako by učebnice obsahovala všechno důležité, co je potřeba znát ačasto ještě navíc s určením, ve kterém věku. Je proto důležité používat více zdrojů a nespoléhat se jen na jeden.

Má Vela svůj tematický plán?

Nemá. A ani mít nemusí. Tematický plán se stává povinnou normou až ve chvíli, kdy si ho sama škola za takovou normu ustanoví tím, že ho zahrne do ŠVP. Poté se prostřednictvím na jeho základě sestavovaných časových plánů stává závazným pro pedagogy, kteří je tvořili/tvoří, i pro ty, co přijdou po nich. Dokud nedojde ke změně ŠVP na prvním nebo druhém stupni dané školy.

Pokud má být výuka diferencovaná podle možností jednotlivých dětí, nelze ji prostřednictvím tematických a časových plánů nastavit tak, že všechny děti v ročníku nebo třídě budou probírat během určitého období stejný obsah – stejným tempem, stejnou formou.

Každé dítě to má jinak, ale přijímačky jsou jedny

Tím, co v současné době určuje podobu vzdělávání a představuje záchytný bod pro řadu rodičů, není RVP nebo ŠVP, ale jsou to jednotné přijímací zkoušky na střední školy. Ty zcela v rozporu se Strategií vzdělávací politiky ČR dále testují znalosti a fakta, nereflektují kompetenční pojetí RVP a tvoří kámen úrazu snah o modernizaci školství na půdě jednotlivých škol.

Je možné najít cesty ke kombinaci obojího: nabídnout dětem 9 let smysluplného vzdělávání a zároveň je připravit na jednotné přijímací zkoušky. Je ale velkou ztrátou pro všechny zúčastněné, že něco takového musíme dělat, že jedno nenavazuje na druhé, smysluplná střední škola na smyslupnou základní, bez nesmyslného testu uprostřed.

Úkolem školy je vzdělávat děti, jak nejlépe to jde. Pokud děti v testech selhávají, není to (často) jejich chyba. Je to chyba škol, jednotlivých pedagogů a nastavení obsahu samotného testu. Validace znalostí, test jako prostředek ověření splnění cílů, je užitečným pomocníkem. Test v podobě selekce dětí z pohledu práv na další vzdělávání, je omezujícím faktorem rozvoje jednotlivých dětí i celé společnosti.

Naučí se toho ve Vele dost?

Dost a ještě mnohem víc! Nenaučí se všichni stejné věci, nenaučí se je všichni stejně dobře. Ale to ani na tradičně pojatých školách. Je jen iluze, že tomu tak je. Jen si vzpomeňte na vaši třídu na základní škole…

Děti, které chodí do Vely, se naučí tolik, kolik samy zvládnou. Dospělí je podporují, kam až jim síly stačí. Naučit se to ale musí samy. A každý učitel, který tvrdí, že má kouzelnou hůlku, kterou on sám dokáže děti něčemu naučit, svým výkladem a nebo výukou v podobě zábavné show, je podle nás kouzelník. A nebo podvodník 😉