…jsem se naučila až z vlastních zkušeností. A bohužel ne už v mateřské školce.

Přála bych si, aby mě už tehdy naučili, že nejdůležitější jsou lidé kolem nás. Ano, často se to říká. Ale prožít to na vlastní kůži je něco úplně jiného. Ti, kteří nás pochopí, podpoří a nesoudí. Ti, kdo v nás mají důvěru, i když třeba nerozumí našim rozhodnutím.

Přála bych si také vědět, že těžkosti a bolesti, které zvládneme, nás posílí víc než ty, které se snažíme “vyřešit” za každou cenu. Že těžká rozhodnutí bývají většinou ta správná. A pokud se člověk nechce vzdát svých cílů a hodnot, musí se s těžkostmi popasovat.

Ráda bych bývala věděla, že kompromis je někdy užitečný, ale jindy ne. Jak zpívá Bára Poláková: „Ne – z nás dělá to, co jsme.“ Přála bych si, aby mě naučili, že nepříjemné chvíle spojené s rozhodováním pominou. Ale dopady špatného rozhodnutí, které případně uděláme, s námi můžou zůstat už napořád.

Hodilo by se mi vědět mnohem dřív než ve čtyřiceti, že skoro žádné rozhodnutí nelze udělat tak, aby vyhovovalo všem zúčastněným. Ale pokud je rozhodnutí v souladu s našimi hodnotami, lidé, kteří sdílí naši vizi, ho přijmou, i když s ním třeba zcela nesouhlasí. Klíčem je mít odvahu zůstat autentický a jasný v tom, za čím si stojíme. Klíčem je umění se rozhodnout.

Pomohlo by mi, kdyby mi už jako malé někdo vysvětlil, že když máme nutkání všechno kontrolovat, často takový postoj pramení z vlastní nejistoty nebo strachu. Že kontrola neřeší primárně to „venku“, ale něco uvnitř.

Přála bych si, aby mě naučili, že být nedokonalá a nezvládat všechno, mě nedefinuje. Že chyba není selhání, ale ukazatel. Že odvaha v pravý čas odejít někdy vyžaduje větší úsilí než se snažit vydržet.

Kéž bych už dávno věděla, že když mi někdo řekne, že se se mnou nedá domluvit nebo mě označí za “tvrdohlavou”, často tím jen vyjadřuje, že nejsem ochotná ho/ji poslechnout, rozhodnout se podle ní/něj a nést důsledky za její jeho rozhodnutí. A to má tedy pravdu.

Chtěla bych vědět, že když vehementně obhajujeme svůj názor, často to spíš znamená, že přesvědčujeme sami sebe než ostatní. A že otázka „proč“ může ušetřit spoustu energie i pochybností.

Ráda bych věděla dřív, že dobrý pocit ze sebe sama získám, jen když se věnuji tomu, co pro mě má smysl. I kdyby to znamenalo, že jsem jediná, kdo ho v tom vidí.

Přála bych si pochopit dřív, že i věci, které mi přijdou ke zvládnutí „hned“, vyžadují svůj čas. Zejména, když se týkají skupiny lidí – dětí i dospělých. Že „zvládnutí“ se skládá z malých kroků, které nás posouvají k cíli. Ano, přesně jako to známé pořekadlo až klišé: Všechno chce svůj čas.

Přála bych si vědět, že růst, dětí i dospělých, nikdy není lineární. Že i chyby, zakopnutí a omyly jsou přirozenou součástí cesty. Děti se učí chodit tak, že padají, dospělí se učí žít lépe tím, že někdy selhávají.

A jak to souvisí s Velou?

Každodenní život naší školy vychází právě z těchto zkušeností. Nechceme děti ani dospělé kontrolovat na každém kroku. Věříme jim. Věříme, že dělají to nejlepší, co v dané chvíli mohou. Tvoříme pro ně prostředí, které jim to umožní – nabízíme podporu, hranice, ale netrestáme, nenutíme, nestrašíme. Věříme, že tam, kde je důvěra, bezpečí a prostor pro hledání vlastních cest, nastává učení a pokrok.

Úspěch v jakékoli roli – ať už rodiče, pedagoga nebo lídra – není o tom mít odpovědi na všechny otázky. Je o vytváření prostoru, ve kterém mohou lidé – děti i dospělí – růst, učit se a tím svůj život spoluvytvářet. A takovým prostorem Vela je.

Kdybych před deseti lety věděla, co vím dnes, možná bych se nikdy nepustila do provozování školy. A byla by to škoda. Vidina všech překážek, které mě čekaly, by mě odradila. Chyběla by mi odvaha a víra, že takovou věc zvládnu.
Samozřejmě ne sama. Bez lidí kolem by to nešlo. Bez jejich podpory bych nebyla nic. A to doslova. Podobné příběhy slyším od lékařů, lidí ze startupů, odborníků v sociálních službách. Zdá se, že všechny náročné profese, mimo jiné ty, které zahrnují práci s lidmi, mají tohle společné.

Na základě čeho si dovolím tvrdit výše uvedené? Opět jen díky vlastní zkušenosti. Letos v únoru jsem se ocitla na hraně života a smrti. V posledních vteřinách, než jsem ztratila vědomí, jsem se snažila lékařku přesvědčit, že „tohle jsem dneska neměla v plánu“. No, neměla. Ale stalo se. A tak je to často v životě našich dětí i nás samotných.
Když se mi zavíraly oči, čekala jsem, že mi hlavou proběhne seznam všeho, co jsem pokazila, nenapravila nebo nestihla. Ale nic takového nepřišlo. Byla to ta nejděsivější a zároveň nejklidnější chvíle, jakou jsem kdy zažila. Věděla jsem, že všechno je v pořádku tak, jak je. I já – se všemi svými chybami a selháními.

Tento pocit bych přála všem dětem, které z Vely odcházejí – aby do světa vstupovaly s vědomím, že jsou dostatečné právě takové, jaké jsou. Aby mohly svůj život tvořit s klidem, odvahou a důvěrou v sebe samé.