Říkáme si, že pomáhat můžeme tím, co umíme nejlépe a u nás ve Vele umíme pečovat o děti. Přišlo nám proto logické, že se postaráme o některé děti z Ukrajiny, které přichází do cizí země, aby unikly před válkou.
Od rozhodnutí, že několik míst ve škole nabídneme ukrajinským dětem, po domluvu s konkrétními rodinami, uplynulo pár dní. A během těch pár následujících, kdy se už na chodbách i ve třídách s nimi potkáváme a učíme se domluvit, se my dospělí dozvídáme víc o sobě i o druhých. Třeba i to, že velkou roli sehrají naše velí děti, které přirozeně a spontánně pomáhají.
Druhý den po jarních prázdninách přicházím do třídy s desetiletou slečnou, říkejme jí třeba Hanna, v Praze je s maminkou a starším bráchou pár týdnů. Hanna umí cvičit gymnastiku, ráda maluje a s sebou do batůžku si mohla na cestu do Česka zabalit jednu knížku. Tady je pro ni všechno nové.
O den dříve na mě na schůzce upřela nevěřícný pohled, když jsem jí s pomocí maminčina tlumočení říkala, že u nás ve škole se učitelům může tykat a oslovovat je jménem. Maminka mi s lehkým úsměvem vysvětlovala, že na Ukrajině by z tykání byla v šoku hlavně asi paní učitelka Anna Vasilijevna.
V úterý se tedy Hanna nesměle rozhlíží po nové třídě, v ruce svírá mobil – je připravená použít překladač, aby se dorozuměla.
Vybavuje se mi v tu chvíli jeden moment, který se odehrál asi o deset dní předtím.
Loučily jsme se před jarními prázdninami a jen tak mezi řečí proběhl krátký rozhovor mezi mnou a jednou třeťačkou…
– A po prázdninách už tu budou nováčci?
. Myslíš děti z Ukrajiny?
– Jo.
. Je to možné, že už přijdou.
– Tak to abych se začala učit ukrajinsky.
A v tomhle duchu se pak nese i náš úterní ranní kruh ve třídě – děti nejdříve hlavně řeší, co se jak ukrajinsky řekne, aby jim Hanna rozuměla, aby se mezi nimi cítila dobře.
Jsem svědkem spousta situací, kdy jí během dne vysvětlují něco pomalu česky, pak to zkusí znovu a tentokrát k té češtině dodají přízvuk, který jim asi připomíná ukrajinštinu. A nakonec se i s kombinací rukou, česko-ukrajinské angličtiny a úsměvů vždycky domluví.
Už o přestávce během prvního dne koukám, že Hanna zapomněla telefon na koberci ve třídě a hraje si s holkama v hale – dělají stojky a hvězdy. Moc nemluví, ale smějí se a překladač k tomu evidentně nepotřebují.
Ta samá třeťačka, která se mě před prázdninami doptávala na nové spolužáky, si pak bere knížku a jdou si s Hannou číst. Mají stejný příběh pro děti, jen jedna v české a druhá v ukrajinské verzi.
Po delší době se obě vrací do třídy, třeťačka opakuje pořád dokola “я люблю” (ja ljublju), Hanna jí opravuje výslovnost a oběma to přijde legrační a mě až skoro dojme, že první slova, která se učí navzájem, je “mít někoho nebo něco rád”.
Těch pár dní, co je s námi Hanna ve třídě, jde tablet s Google Translate z ruky do ruky, dětem se líbí, když se z tabletu ozve ukrajinština a Hanna pokyvuje, že rozumí.
Často na Hannu zavolají otázku, jak se zrovna tohle řekne. Nedávno se jim zalíbilo slovo ножиці (nožyči) – nůžky. Celý den pak pořád něco stříhají a u toho pořád opakují “Hanno, podívej, nožičky, nožičky”.
Jen to pozoruji a těší mě to: už proto, že první reakce nebyly “naučíme ji česky”, ale “my se naučíme něco, čemu ona rozumí”. Hanna se samozřejmě do učení češtiny další den pouští a s tím, jak se ji brzy naučí, určitě opadne nadšení ostatních dětí do ukrajinštiny. Ale za tu příležitost, že má ze začátku kolem sebe kousek něčeho, co je míň cizí, je tak trochu její, jsem dětem vděčná. I když jsou to neobratně vyslovované věty.
Znovu mě to ujistilo v tom, že máme věřit dětem – v jejich bezprostřednost a schopnost nedělat ze všeho velkou vědu. Ono je možná i na chvilku napadlo, že s těmi rozdílnými jazyky to není jen tak, ale myslím, že nad obavami z neznámého převážila empatie a laskavost. Být ohleduplný – jedno z našich dvou hlavních školních pravidel – se nám tu pak ukazuje jako velmi zásadní nástroj, který pro komunikaci máme. A děti ho v tuto chvíli ovládají opravdu dobře.
Katka
